úterý 21. února 2012

Masopust 2012, obnovená tradice


"Huž brzy masopust v Chodči nastane, čas jídla dobrého a pití,
rej všelikých masek a potvor pod stanem, než půst přinde,
budem´se, věru dobře míti...

Vás, paní starostko, naše milá,
o svolení k všeobecnému veselení prosíme.
Abyste k žertům, taškařicím svolná byla,
však zavdat si spolu taky musíme.

Smích, zpěv a ryčná muzika,
se rozezvučí vískou maličkou.
Hoj, to dobře bude, lide!
Koblihy, jaterničky z pašíka,
co ho Láďa klepl paličkou,
na stole jich požehnaně bude.

Huž brzy masopust v Chodči nastane,
čas tance skočného a radosti,
všechna stavení chodečská vymetem´, dobrot naberem´
a necháme hospodyním jen kosti.

"Huž brzy masopust v Chodči nastane, čas jídla dobrého a pití,
rej všelikých masek a potvor pod stanem, než půst přinde, budem´se,
věru, dobře míti...
                                                        
                                                          autorka básně: Jitka Králová


Tož masopust se v Chodči vydařil a myslím, že všem při vzpomínce na něj úsměv tváře rozzáří. Dlouho si ho budeme pamatovat. Však je to minimálně 40 let, kdy se tu konal naposledy.
Myšlenka uskutečnit masopust v nové éře vesnice zakořenila již někdy o Vánocích. Postupným zaléváním myšlenky začaly se objevovat první činy. Počátkem února byly květy v plném rozpuku a 19. února jsme již sklízeli sladké zralé plody.
Kromě hledání a osvojování si tradic, shánění muzikantů, jídla, příbytku, výroby masek, si všechny hospodyňky doma poctivě a s předstihem zkoušely nanečisto tradiční masopustní recepty, aby v den D zazářily svým kuchařským a pekařským uměním, zatímco pánové sváželi hruškovice, slivovice a meruňkovice z okolních palíren do svých sklípků, aby řádně vyvětraly před příchodem masek a ukázkově řetízkovaly.
Za slunného počasí přípravy vyvrcholily v sobotu odpoledne, kdy chlapi postavili na návsi vojenský stan, zatopili v kamnech a rozdělali oheň pod prasátkem na rožni. Nadšení všech předznamenávalo zdárný průběh obnovené tradice, kterou snad mohlo pokazit jen velmi špatné počasí. Štepa, Ládík a Vojta přečkali noc venku hlídajíce stan a oheň pod rožněným selátkem.
Ráno jsme se probudili do uplakaného dne a zlepšení nebylo vidět ani na severu, ani na jihu, ni na západě a na východě už vůbec ne. Přesto jsme se převlékli do masek a po půl desáté začaly proudit do ulice Chodče roztodivné postavy. U zastávky se nás sešlo na 36 masek. Všichni jsme byli naplněni radostí a očekáváním, jak to všechno bude probíhat. Úspěch byl jen v našich rukách. Chvilku po desáté laufr promluvil k místostarostovi, dostali jsme povolení k masopustnímu reji a průvod vyrazil. V čele šel slamák s párem koňů, kteří táhli na voze muzikanty- saxofonistu, vodníka harmonikáře a bubeníka. Za nimi kráčeli všichni ostatní tj. cikánka se slepicí, pierot, smrťák s kosou a Aranka předpovídající budoucnost, medvěd na řetězu s medvědářem, Žid a kominík se štětkou, koza se zvoncem a laufr s kloboukem, nevěsty, arab, čarodejnice a doktor s první pomocí, policajt, dva šašci, dva řezníci s nůšemi uzenin, dvě zelené žáby, Kulíšek nejmenší, bílá paní se závojem, lesní muž s kloboukem ze šišek, dvě kočky, lyžař na běžkách sic sněhu nebylo a snad ještě někdo další.. Šli jsme od domu k domu a nikoho nevynechali. Medvěd si vždy řádně s hospodyní na dvorku zatancoval a průvod byl pohoštěn těmi nejvybranějšími dobrůtkami. Hospodyně si zaslouží velkou chválu a dík za zdárný průběh první části dne. Byť deště přibývalo, veselí neutuchalo. Tančilo se, řádilo se. V půl jedné jsme došli k poslednímu stavení.
Déšť ustal a slunce zalilo údolí Chodče. Doma jsme ze sebe shodili masky a frr ke stanu, kde na nás čekalo zlatavé selátko, zlatavé dalamánky, jantarové pivo s bílou pěnou a orosenými kelímky, buclaté jiterničky, jelítka a tlačenka. Starší usedli ve stanu a hudba zvesela hrála a hrála...ostatní postávali venku, co nejblíže ke grilu…povídali, smáli se, zpívali a hudba hrála…byla vyhlášena nejlepší maska, kterou se stala Aranka a pro děti byly připraveny hry, kde vyhrával každý a hudba hrála a slunko svítilo, prasátko vonělo a když bylo slunko těsně před západem, laufr zavelel uklízet, tak jsme začali bourat stan a hudbu přesunuli ven, kde zase hrála, jako by nic a lidé uklízeli, rozcházeli se, loučili se , slibovali si, že se to musí zopakovat a hudba hrála a hrála a už tam nikdo nebyl a šly jsme spát a v uších nám stále zněl táhlý zvuk harmoniky a před očima se nám míhaly obrázky radostného dne jako v krásném snu, ze kterého se nechcete probudit…